Když v poklidu, tak taky zbytečně nechodit... Vypravil jsem se do města trolejbusem. Ale... nejbližší zastávka od kempu je u mostu, který právě nějak upravují, a já ji jaksi nějak nenašel. Musel jsem tedy přes most, až za kruhový objezd a tam jsem našel další. Bylo vedro, skleněný domeček zastávky stál přímo na slunci a tak jsem si, jako ostatní čekající, sedl na schody a čekal. Ale můj trolejbus stále nepřijížděl. (Jak jsem později zjistil, jezdí jen dvakrát za hodinu.) A jak tak sedím a čekám, koukám do mapy a uvědomuju si, že čekám na nesprávný trolejbus - ve Vilniusu mají totiž číslované zvlášť trolejbusy a zvlášť autobusy, takže já čekal na autobus, který měl jet k hlavnímu nádraží, ale ten samozřejmě nejezdil tama, kudy trolejbus stejného čísla...
Takže za chvíli jsem už seděl v trolejbusu číslo 16 a spokojeně se nechával ovívat klimatizací. Ano, některé trolejbusy - ty novější - jsou kromě reklamních televizí (ty jsou i v těch starších, českých) vybaveny i výkonnou klimatizací.
Ovšem než jsem se usadil, musel jsem si koupit lístek. U řidiče stojí 2,50 Lt. Vybaven větším množstvím mincí jsem vstoupil do dveří a povídám "Bilieta, prašau." Řidič se n mne podíval a nějak gestikuloval. Nejdřív jsem myslel, že my ukazuje na cedulku s cenou, ale pak jsem si všiml mističky na mince. Nasypal jsem je tam a už jsem třímal živou fosilii, jízdenku jak ze sedmdesátých let. Na tyči byla další fosilie. Chvíli jsem na ni koukal a zkoušel do ní lístek zasunout. nedaleko sedící starší paní mi posunky ukazovala, co má udělat, až se mi jízdenku nakonec podařilo procvaknout. Uf.
Jel jsem tedy k hlavnímu nádraží. Po příjezdu na konečnou jsem zjistil, že místo už znám - před nádražím stál McDonald, kde jsem včera večeřel. :-) A koukám, že v nádražní budově je taky samoobsluha. Koupil jsem si pikantní salát (= s koprem), veku, mlíko a neslazenou citrónovou vodu a dal si takový malý oběd. Po chvilce hledání keší jsem došel až k Bráně úsvitu.
Brána úsvitu je jedinou dochovanou z městských hradeb. Ostatních osm zbourali - kdo jiný, než - Rusové. Brána je zajímavá tím, že z městské strany je nad průchodem kaplička s ikonou pany Marie. Uvnitř kapličky bylo několik modlících se lidí. Stěny jsou pokryté stříbrnými plíšky s poděkování bohorodičce. Většina textů (tj.všechny, kterých jsem si všiml) je polsky. Někdo děkuje za záchranu při železničním neštěstí, jiný při autohavárii (nebo děkuje za nové auto? - moc jsem tomu nerozuměl) a k tomu jsou tam i obrázky vlaku či auta. Ale většina plíšků jsou jen různě velká srdíčka.
Kousek dolů, do města, a pak doleva se dá přijít k řecko-katolickému kostelu nejsvětější Trojice. Kostel je otevřený veřejnosti, ale totálně vybydlený. Holé oprýskané stěny, sem tam obrázek, lešení a igelit. A kasička s prosbou o příspěvek na obnovu.
Když jsem vyšel ven, stála venku kulatá starší paní v černých šatech, se širokým bílým kloboukem a kytkou v ruce. Koukla na mne a ptala se, "proše pana", jestli je to "koščiol švětovo Kazimierže". Ukázalo se, že ve skutečnosti hledá kostel sv. Michala, ale nějak nemůže najít cestu. Tak jsem jí v mapě ukázal, kam má jít. Paní - Polka - říkala, že se tu narodila v roce 1940. Taky jsem měl pocit, že tu celou tu dobu žila, ale pak by asi věděla, kde je který kostel, ne? Ovšem při naší česko-polsko-ruské domluvě bylo celkem dobře možné, že říkala něco jiného. Nebo už byla prostě jen stará a zmatená, i když mi tak nepřipadala.
Pak jsem se chtěl podívat na dělostřelnou baštu, ale je v rekonstrukci. Ani blízkou keš jsem nenašel. Tak jsem šel na hlavní náměstí a protože jsem už potřeboval pivo, sedl jsem si do jedné ze zahrádek a čekal na obsluhu. Prošla kolem slečna, něco nesla. Koukal jsem na ni. Nic. pak prošla kolem ještě třikrát. Další chodila kolem poutacích cedulí a upravovala nápisy a obrázky. Např. napsala ",-" za sedmičku u ceny piva. Dokreslila motýlka. Další dvě slečny byly za barem, postávaly a koukaly. Pak se jedna sebrala, za mého stálého sledování pohledem prošla kolem mne a zase se vrátila. No, měl jsem sto chutí odejít, ale potřeboval jsem aspoň jedno pivo. Došel jsem tedy k baru a ptám, se, jestli se očekávalo, že si přijdu objednat sám (v Kernave se to totiž očekávalo, jak prozradil po chvíli sezení jeden místní). A slečna že ne, že mne obslouží, že si mne nevšimly. No nevím... Nakonec jsem svoje pivo dostal, ale další jsem si tu už nedal.
Místo toho jsem se vydal - oklikou kolem oprýskaného velikonočního vajíčka a několika keší - na Vokiešu gatve. Tam jsem byl už předevčírem a věděl jsem, že je tam hodně zahrádek a taky větší stín. Do jedné jsem se posadil a hned přišla slečna pro objednávku. Zatímco jsem čekal na pivo (o jeden Lt levnější, než na historickém náměstí), listoval jsem jídelním lístkem. Co mne nejvíc zaujalo bylo dudžkukulia su meso - trochu protáhlé šišky plněné mletým masem se smetanovou omáčkou. A to jsem si také objednal. Můžu jen doporučit. Šišky jsou dvě velikosti zhruba ovocného knedlíku a jak jsem pozoroval, jsou docela oblíbené - objednalo si je aspoň dalších pět lidí. Dá se objednat i jedna (za 6,50 - dvě stojí 10,90) a dávají si je i ženské. Knedlík jsem zapil druhým pivem. (Zahrádka patří do řetězce Čili Kaima a spousta lidí používala slevové kupóny jako od McDonalda.)
Protože jsem se chtěl ještě projet lodí po řece, batolil jsem se pomalu, zase přes náměstí, dolů, po hlavní třídě opět na Katedrální náměstí. Na náměstí je kromě katedrály i královský palác, který jsem posledně nějak přehlédl. Palác byl kompletně zbořen Rusy po třetím dělení Polska. Ale Litevci, věrni své tradic "Když nemáme, postavíme!" (viz. Trakai) palác postavili znovu a už, už, každou chvíli by měl být otevřen. Vypadá opravdu starobyle, nevědět, že je to novostavba, nepoznal bych to.
Po příchodu k řece mne čekalo zklamání. I když poutač jasně říkal (anglicky a možná i litevsky), že loď pojede (ještě) v osm i v devět, posádka zřejmě dospěla k názoru, že už bylo dost harcování se tam a zpátky a pro dnešek už činnost ukončila. Milá slečna mi řekla, ať přijdu zítra. :-( Hm, na sobotu mám jiné plány...
Ovšem díky tomu jsem si mohl vystoupat na Gediminův kopec s věží. Když jsem uviděl jeho strmé svahy, bylo mi hned jasné - tomuhle prostě nemohli pra-Litevci odolat a museli tu postavit pevnost. Lanovka - jak jinak - už nejezdila, bylo přece teprve osm patnáct, turistická sezóna a světlo a vedro jako v poledne. Tak jsem stoupal pěšky. Mokré skvrny na břiše, až dosud celkem umírněné, se zvětšily a řádně prosákly. Věž sama už byla - jak jinak - zavřená. Ale mohl jsem se i tak pokochat výhledem na staré město a užít si větříku. A najít si keš.
Po sestupu z kopce jsem se ještě pokusil najít finálku - zjevně špatně spočítané - multiny a pak už zbyl čas jen na nákup snídaně a cestu trolejbusem č. 11 ke kempinku - televizní věž budu muset sfouknout zítra cestou, zavírají v deset.
V trolejbusu mne čekala další atrakce. Nebyl sice klimatizovaný (byl český), ale zastávku před mým výstupem došlo ke kontrole jízdenek. Kontrolor - robustní chlapík - byl vybaven elektronickým přístrojem, ke kterému přikládal kartičky (šalinkarty) od cestujících a přístroj spokojeně cvrlikal. Když měl někdo archaickou jízdenku - jako já - nastavil ji chlapík proti světlu, zkontroloval počet a rozmístění dírek a šel dál. Až došel k opilci sedícímu vzadu na pětisedadle, na opačné straně než já, u dveří.
"Bilieta, prašau."
"Hum, hhhhm, huf."
"Bilieta!"
"Hrumu, fu!"
Pak chlapík otevřel dveře trolejbusu (kontrola probíhala se zavřenými dveřmi, asi aby někdo neutekl) a ukázal opilci, ať si vystoupí. Ten se pokusil zvednout, zase něco chrochtal, z čehož pořízek usoudil, že je potřeba změnit jazyk:
"Pakažítě mně vášu biljétu."
"Chrum, fu, fru."
"Pojdítě sa mnój," a zase ukazoval ven. Opilec se mezi tím hrabal ve své igelitce, odkud najednou nečekaně vytáhl šalinkartu a podal ji kontrolorovi. Ten ji přiložil k přístroji, který vydal spokojený zvuk.
"Spasíba," povídá revizor, vrátil kartičku opilci, vystoupil a mávnul na řidiče, že může jen.
"Chrumu, fru, durak, hmmrp chmuuju mať, chrm fffr," zamumlal opilec a zhroutil se zpět na sedadlo.
Přejeli jsme most a já vystoupil z trolejbusu.
Místo toho jsem se vydal - oklikou kolem oprýskaného velikonočního vajíčka a několika keší - na Vokiešu gatve. Tam jsem byl už předevčírem a věděl jsem, že je tam hodně zahrádek a taky větší stín. Do jedné jsem se posadil a hned přišla slečna pro objednávku. Zatímco jsem čekal na pivo (o jeden Lt levnější, než na historickém náměstí), listoval jsem jídelním lístkem. Co mne nejvíc zaujalo bylo dudžkukulia su meso - trochu protáhlé šišky plněné mletým masem se smetanovou omáčkou. A to jsem si také objednal. Můžu jen doporučit. Šišky jsou dvě velikosti zhruba ovocného knedlíku a jak jsem pozoroval, jsou docela oblíbené - objednalo si je aspoň dalších pět lidí. Dá se objednat i jedna (za 6,50 - dvě stojí 10,90) a dávají si je i ženské. Knedlík jsem zapil druhým pivem. (Zahrádka patří do řetězce Čili Kaima a spousta lidí používala slevové kupóny jako od McDonalda.)
Protože jsem se chtěl ještě projet lodí po řece, batolil jsem se pomalu, zase přes náměstí, dolů, po hlavní třídě opět na Katedrální náměstí. Na náměstí je kromě katedrály i královský palác, který jsem posledně nějak přehlédl. Palác byl kompletně zbořen Rusy po třetím dělení Polska. Ale Litevci, věrni své tradic "Když nemáme, postavíme!" (viz. Trakai) palác postavili znovu a už, už, každou chvíli by měl být otevřen. Vypadá opravdu starobyle, nevědět, že je to novostavba, nepoznal bych to.
Po příchodu k řece mne čekalo zklamání. I když poutač jasně říkal (anglicky a možná i litevsky), že loď pojede (ještě) v osm i v devět, posádka zřejmě dospěla k názoru, že už bylo dost harcování se tam a zpátky a pro dnešek už činnost ukončila. Milá slečna mi řekla, ať přijdu zítra. :-( Hm, na sobotu mám jiné plány...
Ovšem díky tomu jsem si mohl vystoupat na Gediminův kopec s věží. Když jsem uviděl jeho strmé svahy, bylo mi hned jasné - tomuhle prostě nemohli pra-Litevci odolat a museli tu postavit pevnost. Lanovka - jak jinak - už nejezdila, bylo přece teprve osm patnáct, turistická sezóna a světlo a vedro jako v poledne. Tak jsem stoupal pěšky. Mokré skvrny na břiše, až dosud celkem umírněné, se zvětšily a řádně prosákly. Věž sama už byla - jak jinak - zavřená. Ale mohl jsem se i tak pokochat výhledem na staré město a užít si větříku. A najít si keš.
Po sestupu z kopce jsem se ještě pokusil najít finálku - zjevně špatně spočítané - multiny a pak už zbyl čas jen na nákup snídaně a cestu trolejbusem č. 11 ke kempinku - televizní věž budu muset sfouknout zítra cestou, zavírají v deset.
V trolejbusu mne čekala další atrakce. Nebyl sice klimatizovaný (byl český), ale zastávku před mým výstupem došlo ke kontrole jízdenek. Kontrolor - robustní chlapík - byl vybaven elektronickým přístrojem, ke kterému přikládal kartičky (šalinkarty) od cestujících a přístroj spokojeně cvrlikal. Když měl někdo archaickou jízdenku - jako já - nastavil ji chlapík proti světlu, zkontroloval počet a rozmístění dírek a šel dál. Až došel k opilci sedícímu vzadu na pětisedadle, na opačné straně než já, u dveří.
"Bilieta, prašau."
"Hum, hhhhm, huf."
"Bilieta!"
"Hrumu, fu!"
Pak chlapík otevřel dveře trolejbusu (kontrola probíhala se zavřenými dveřmi, asi aby někdo neutekl) a ukázal opilci, ať si vystoupí. Ten se pokusil zvednout, zase něco chrochtal, z čehož pořízek usoudil, že je potřeba změnit jazyk:
"Pakažítě mně vášu biljétu."
"Chrum, fu, fru."
"Pojdítě sa mnój," a zase ukazoval ven. Opilec se mezi tím hrabal ve své igelitce, odkud najednou nečekaně vytáhl šalinkartu a podal ji kontrolorovi. Ten ji přiložil k přístroji, který vydal spokojený zvuk.
"Spasíba," povídá revizor, vrátil kartičku opilci, vystoupil a mávnul na řidiče, že může jen.
"Chrumu, fru, durak, hmmrp chmuuju mať, chrm fffr," zamumlal opilec a zhroutil se zpět na sedadlo.
Přejeli jsme most a já vystoupil z trolejbusu.
Taky jsem si říkala, že to vždycky táhneš dlouho do noci...
OdpovědětVymazatV Litvě je teplo??!!