Radši pozdě, nežli později. Po původní představě, že vyrazím v pátek, hned z práce, pak tedy, že v sobotu, ale to jsem zapomněl na kačerskou výpravu, tak tedy v neděli, ale to jsem byl moc unavený, takže v pondělí ráno, jsem tedyy konečně vyrazil v ...
Ve čtvrt na pět jsem tedy konečně vyrazil z domova. Nejprve do Alberta, pořídit nějaké kazitelné potraviny na cestu a pak do McDonalda u M-Paláce, pořídit nějaké potraviny do žaludku. Od snídaně (tři rohlíky se sýrem) jsem nejedl, na pořádnější jídlo už nezbýval čas a organismus se už necítil nejlépe.
Odjezdem od McDonalda cca v 17:03 tedy začíná moje cesta. Hned ze začátku ji provázelo naléhavé pípání GPS, která se dožadovala, abych se držel trasy, kterou pro mne vymyslel Google. Ale já snad vím líp, jak se dostat od Hornbachu na dálnici a dál na Olomouc, ne? ;-)
Už u Vyškova se však pípání ukázalo oprávněným. Už nevím, nad čím jsem přemýšlel, ale místo abych odbočil jsem svištěl dál na Kroměříž. Z mapky na displeji bylo vidět, že nejlepší to bude střihnout přes Ivanovice (což jsem taky udělal), ale přístrojnechtěl vynechat žádný průjezdní bod a trval na návratu. Ale já už věděl, že jakmile se vrátím na trasu, tak přestane prudit. K tomu došlo u Drysic. (V Ivanovicích došli náhradní baterky – při osvícení displeje tedy nevydrží ani celý den.)
Další pípání nastalo za Lipníkem. Ona totiž dálnice do Ostravy je hotová po celé délce, vlastně až do Bohumína. Přístroj nebyl spokojen, že jede po poli, jak mu tvrdily mé tři roky staré mapy, a vždy, když jsme křížili nějakou silnici¨, ba i pouhou polní cestu, trvat na odbočení (a návratu k vynechaným průjezdním bodům). Nakonec někde u Ostravy prohlásil “Nelze navigovat.” a vykašlal se na mne. Ale to už jsem byl prakticky v Polsku (ano, příjemci SMS zpráv vědí, že bylo krátce po sedmé večer) a tak jsem přepnul na trasu Bohumín – Varšava (a krátké přestávky na přenastavení přístroje jsem využil k odlovu kešky Kuřecí Fofr).
Tak, jak cesta přes Moravu krásně ubíhala (BTW, na protihlukových bariérách nové dálnice píší Via Moravia), tak ve Slezsku se táhla. Směr, kterým jsem jel asi není pro Poláky prioritní a tak jsem projížděl spoustou vsí, měst a městeček. Už jsem v Polsku dlouho nebyl, možná jsme byl taky v odlišných částech, ale to, co jsem viděl, bylo zajímavé. Člověk by to popsal jako něco mezi Rumunskem a Amerikou. Domy méně upravené než u nás, silnice v definitivně mnohem horším stavu (ano, i to je možné), tam, kde by u nás byla silnice je často jen prašná cesta. Ale mezi tím pobíhají/popocházejí ženské s běžeckými holemi a hlavně je vidět, že se tu obchoduje. Všude upoutávky na nějaké služby, restaurace, texty jako “Tu definitowno taniej!" a pod. – hlavně malé biznysy, živnosti. Ne že by tu nebylo nic velkého. Carrefour, Makro, Kaufland, Lidl, to je tu taky.
U Czenstochowe došlo zase na pípání, přístroj mne chtěl protáhnout okreskami, ale já se nedal držel se ukazatelů, na státní. Za Czenstochowou začínalo něco jako dálnice na Varšavu. Těžkou říct, jaké je tam povolená rychlost – auta tam jezdila něco mezi 80 až 160 km/h. Bylo k desáté a cedule říkaly, že do Lodže je to 90 km. Už jsem byl utahaný a tak bylo zřejmé, že do Varšavy dnes nedojedu. Nastavil jsem do GPS adresu kempu na Rogach u Lodže a ve čtvrt na dvanáct jsem byl na místě.
Kemp se ukrývá za motel stejného jména, kde jsem musel vzbudit noční službu. Chlapec mluvil trochu anglicky a snad i rozuměl. Neměl jsem žádné zloté, tak jsem platil eury – na €10 mi vrátil 20 zlotých – a na účtence bylo psáno, že tolik si účtují i za mne a můj stan. Ten jsem si, poté co mi starší, jen polsky mluvící chlapík otevřel bránu, hbitě postavil, vykoupal se, vyzubal a za hluku blízké silnice na Varšavu se uložil ke spánku.
Žádné komentáře:
Okomentovat