Dnes jsem navštívil najstarší "hlavní město" Litvy, její nejznámnější hrad a cancourek jejího území vybíhající na jihovýchodě do Běloruska. Taky jsou si prošel stezku dubovým lesem, zapomněl včas zapnout GPSr, nepůjčil si lodičku a vrátil se až po půlnoci...
I když jsem šel spát až ve tři v noci (práce s počítačem je neuvěřitelně pomalá), vstal jsem relativně brzy a už o půl jedenácté jsem byl na cestě do Kernave, místa s několika kopcovými pevnostmi, odkud byla řízena Litva ještě ve 13. století. Cestou z Vilniusu jsem míjel několik významných dubů (Litevci prý mají duby rádi) s kešemi. některé jsem našel, některé ne.
Jedna z těch nalezených je asi 9 km před Kernave v chráněném dubovém lese, resp. jeho méně chráněné turistické části. Lesem vedou cestičky na dřevěných "hatích", jeden okruh a jedna odbočka. Kvůli mé velmi chabé litevštině (děkuji, prosím, dobrý den, sbohem) a nepříliš silné ruštině jsem se nedozvěděl, zda mají chránit les nebo obuv návštěvníků. Každopádně jsou natolik kvalitní, že po nich mohou jezdit vozíčkáři.
Cestičky jsou nově zrekonstruované, jen jedna část není dokončená. Starší dělník na dotaz "Jésli mažnó tudá prajtí?" odpověděl "što tam tákoje balató" a ukázal na mohutně rozbahněnou mokvající část nedaleké lesní cesty. Zřejmě šlo o odstrašující informaci, protože to nejstrašnější, co mne čekalo (došel jsem tam z druhé strany, opravovaná část patří do okruhu) byla obyčejná pěšinka a asi stometrový úsek ze shnilých prken.
Co má být asi na celém lesíku nejzajímavější, jsou sochy starolitevských bohů, králů a knížat vyřezané z jednohu kusu kmene (každý z jednoho, ne všichni z jednoho!). Vesměs vypadají velmi kýčovitě; kdybych byl Litevec, stydím se za celý národ. (Hm, možná kdybych byl Litevec, tak se mi to líbí...) Pár jich ale docela ujde.
Co je ale skutečně nejzajímavější, je jakýsi kultovní či obětní kámen na konci odbočky. Vypadá dost starobyle a není vůbec zdobený lístečky ani ptáčky, takže je asi původní. nebo je to možná replika původního. Je u něj naučná cedule - v litevštině, jak tomu většinou bývá.
Zatímco jsem čekal na odmudlení prostoru (keš je pod prkny cestičky nedaleko kamene), koukal jsem na oblohu, kde snad pět minut kroužil nějaký dravec.
V Kernave jsem šel nejdřív na oběd, do restaurace/baru/hospody? na hlavní promenádě zhruba naproti archeologickému muzeu. Slečna u baru neuměla vůbec anglicky a prakticky vůbec rusky (zato měla skvělou litvštinu). Ale její kamarádka, která zaskočila na pokec, mluvila rusky plynně, takže jsem si objednal nefiltrované pivo, studený boršč a bliny se smetanou. Boršč byl naprosto vynikající - fialová mléčná tekutina s koprem a petrželí na povrchu, s vejcem, cibulí a řepou uvnitř a k tomu talířem hranolek. Doporučuji. Bliny jsou bramboráčky. Cca 12 cm v průměru, k nim cákanec kyselené smetany s koprem. Celé za 13 Lt (3,5 + 3,5 + 6).
Procházka po muldách je zdarma. Jsou docela strmé a věřím, že obranou funkci plnily dokonale. Ale jejich vršky jsou dost malinkaté, takže trůní sál asi nebyl větší než průměrný obývák. Slunce pražilo, takže jsem navštívil jen 3 z celkem asi čtyř nebo pěti a vyrazil jsem do Trakai.
Hrad Trakai, jak známo, není historickou památkou, ale novostavbou ze 70. let dvacátého století. Litevcům bylo líto, že z jejich nejvýznamnějšího hradu zbyly jen ruiny, tak si jej postavili znovu. To, že tím lokalita přišla o svoji autentičnost už byl jen takový malý bonus pro antihistorický sovětský režim.
I na hradě bylo horko. Proto jsem si už před vlastních vstupem koupil půl litru místního nápoje Gira (4 Lt), který u vstupu na most čepují z malých cisteren. Chuť má dost zvláštní, pít se to dá a možná, že až mi otrne, koupím si jej někdy znovu. (V průvodci někde píší, že se to dělá z chleba...)
Po prohlídce hradu (a nalezení keše) jsem si chtěl půjčit loďku nebo šlapadlo a zajet si na některé ostrůvky (pro keše). Ale jak jsem se po mostě blížil k pevnině, obloha se zatáhla a z dálky se ozývalo zlověstné hřmění. A já dostal strach, že mne na vodě zastihne bouřka. :-( Ještě teď toho lituju.
Jako náhradu jsem našel pontonový most, který jsem si za veselého houpání přešel tam a zpět. Obloha se vůbec neprojasnila a hřmění se blížilo. A tak jsem odjel do cancouru. (K bouřce nakonec vůbec nedošlo. Kua!)
Až doteď jsem Litvu pokládal za poněkud chudší, ale západní zemi, aspoň soudě podle silnic. Za Starým Trakaiem náhle ze silnice zmizel asfalt, cesta se rozšířila, ale normální značky, patníky a cedule zůstaly a mezi nimi se v oblacích prachu řítila auta. Po průjezdu další vesnicí se prašný povrch mezi poli znenadání změnil v polňačku a posléze hrbovitou lesní cestu, která končila značkou dej přednost nájezdem na silnici A4.
Tak to jsem si myslel, že už znám všechny podoby litevského pozemního dopravního systému. Ale bylo to jen jeho extrémní polohy. O pár kilometrů dál jsem se měl seznámit se zajímavou kombinací. Silnice s asfaltem tak akorát pro dvě auta, ale kolem široká upravená prašná krajnice a pak teprve patníky. Když se auta míjela nebo předjížděla, musel jedno nebo většinou obě sjet na prašný okraj.
Zajímavé je, že ať je cesta celoprašná nebo kombinovaná, je taková jen mezi obcemi. Hned za značkou začátku obce začíná vždy zase asfalt - zřejmě proto, aby se lidem neprášilo do oken a taky aby tam nebyl takový hluk...
Cancour je takový výběžek území na jihovýchodě Litvy obklopený skoro ze všech stran Bílou Rusí. (Jak už možná někteří čtenáři tuší, je cancour hlavním důvodem, proč jsem na Litvu jel. :-)) Do cancouru vede jediná silnice a na té silnici je - checkpoint! Kontrolní stanoviště se dvěma vojáky (za tmy se čtyřmi), kteří mluví tu více, tu méně i anglicky. Nechávají si ukazovat doklady, od lidí i aut, ptají se, proč tam jedete, při cestě zpátky otvírají kufry, ale nijak moc neopruzují a moc nezdržují. Jen když jsem je uviděl poprvé, lekl jsem se, že jsem někde špatně odbočil a jedu - nebo tam už jsem! - do Běloruska.
Cancour vypadá ještě zapadleji, než ostatní litevský venkov. Chalupy ve vesnicích jsou prakticky všechny památeční, nové skoro nevidět. Ale zdá se, že na polích se pracuje daleko víc, než jinde. Mnohá jsou osetá obilím, nebují na nich jen plevelu podobná tráva. Čím to je, jsem začal tušit po návštěvě Norviliškis. Na tomto místě je nově rekonstruovaný soukromý hrádek, keš a pořádají se tu festivaly. Taky je tu kostel a mezi kostel a státní hranicí je hřbitov. A většina jmen na hřbitově, stejně jako nápisů "Klid duši" a "Spi sladce", je v polštině. Ostatně i ta paní, co vedla vůz se senem, který jsem míjel na prašné cestě, mi nadávala nejspíš polsky. Asi jsou Poláci pracovitější, zejména co se práce s půdou týče, než Litevci.
Do cancouru jsem přijel dost pozdě. U hradu jsem byl v devět a k další keši jsem přijel kolem desáté. Už bylo hodně šero a tma se blížila. Další keš, o tři čtvrtě hodiny později, jsem nenašel možná kvůli tomu, že se už setmělo. Horší ale bylo, že většina obchodů zavírá už v deset, jen některé mají do jedenácti a i ty jsem už nestihl. Proto jsem byl docela rád, že jsem nedlouho po příjezdu do Vlniusu miíjel McDonald, jinak jsem byl asi bez večeře. Dal jsem si McRoyal Menu (12,10 Lt, tj. cca 92 Kč), zbavil se somráka ("Nic nedám a stejně ti nerozumím ani slovo.") a krátce po půlnoci jsem byl v kempíku.
Žádné komentáře:
Okomentovat