Kolmo kosou

V noci několikrát pršelo.


Ráno jsem vstal (v 10:19) a šel do vesnice pro mlíko. Včera mi na recepci řekli, že to není ani klilometr. Co mi ale neřekli a na co jsem se nezeptal, bylo kterým směrem. Veden svým neomylným symslem pro špatný směr jsem to vzal přes nejvyšší kopec v okolí, Parnedžiu Kopa. No, procházka to byla pěkná.

Ve vsi jsem si za 30 Lt půjčil kolo s přehazovačkou (v kempu měli jen bez přehazky, ale zato za 50 Lt – je to nejdražší kemp v okolí; je totiž jediný) a koupil si to mlíko, nějaké buchty ke snídani a něco na jídlo přes den, bratru Litevci za 15 Lt. Kolo se muselo vrátit do devíti večer. „And what if I don't manage to get back at time?“ „You'll have to come here morning.“ „And any sanctions?“ „You'll pay 5 lita.“ Půjčení kola na dva stojí 35 Lt.

Ve 12:25 jsem (po obvyklém boji s litevským internetem) vyrazil na výlet. Prvním cílem byla pláž necelý kilometr od kempu (opravdu). Moře působilo z počátku studeně, ale fakte jen z počátku, když na mne plnou silou šplouchla vlna, tak jsem zanaříkal jen, kdyý se trefila do míst, kde se mi spojují nohy, zimou to rozhodně nebylo. Teplota vody byla ossvěžující. Ráchal jsem se ve vlnách, až jsem začal mít obavy, abych všechno stihnul.

Dalším cílem byla keš „The Curonian Spit“, 16,5 km na sever. Až na místě jsem zjistil, že je to Earth Cache (tj. nic se nehledá, jen se odpoví na otázky). Luš je umístěna na největší suně poloostrova, Šedé duně (pomiňme, že celý poloostrov je označován za druhou největší dunu v Evropě). Od naučné cedule (nejzazší místo, kam lze dojet na kole) se jde po laťkové hati. Cestou míjíte několik úseků, kde písek odkryl dřívější inkarnacee cesty, které dříve polohlitil. Také jsou na některých místech vidětt odkryté různé vrstvy písku /dunový písek, lesní půda, mořský písek) aý dojdete k finální plošince (už jen pískové), odku je pěkný výhled na Kuronské jezero (zátoku) a taky odtam zahlédnete moře na druhé straně (moře se litvsky řekně „júra“, takže baltské moře je Baltijos Júra). A pak zase hupky na kolo.

Dlěím cílem byla keš „Final boss“ na kopci čarodějnic. Kopec se vyznačuje množstvím dřevěných soch a jiných pohádkových potvor v typicky litevském kýčovitém stylu. Bylo to k němu 10,5 km. Jo, zapoměl jsem vám říct, že celou dobu to bylo proti větru. A taky se mi zdálo, že furt jedu do kopce, ale to bylo asi tím větrem. Tož jsem se nakonec dostal na kopec čarodějnic, našel keš, nechal se vyfotit s čertem, najedl se a vyrazil zpět. Cesta zpět měla být delší, celá po cyklostezce (tam jsem jel většinou po silnici). Už to nebyloproti proti větru, ale jako by to furt bylo do kopce... Už mne docela bolely nohy, ne obyčejnou únavou, ale tím neustálým namáháním. Jo, zapoměl jsem vám říct, že cestou jsem nepotkal žádnou hospodu... Prostě pustina, borový les, duny a to je vše. První hospodu jsem navštívil až 5 km přeed cílem. Ta dvě piva jen zasyčela.

Končeně jsem dojel zpátky do Nidy, našel nano u sochy zesnulého oblíbeného baviče Benase, vrátil kolo a šel na večeři. Dal jsem si normální porci cepelínů (dva), poloviční porci kapustových (zelných?) zívitků a (postupně) dva hruškové cidery. Když jsem dokídal, přesedl si ke mně párek Litevců a trochu jsme se nějakou ruštinou bavili (jednou jsem se přistihl, že jsem nevědomky přešel do angličtiny; možná se mi to stává častěji). Dozvěděl jsem se, že cepelíny se dělají ze syrových brambor a dudžkukulija z vařených.Taky jsem se dozvěděl, že Litevec už byl třikrát v Česku, na lyžích. V Tatrách...

Litevci vypadali, že by potřebovali trochu soukromí, tak jsem zaplatil a odešel se podívaat do přístavu. Tam jsem viděl jakési dítě, jak se prohání na vozítku Segway. Viděl jsem na ně někde přes deen reklamu a zatoužil si je taky půjčit. Za chvilku jsem našel, kde je půjčují a po zabavení občanky a krátké instruktáži jsem měl vozítky na půl hodiny pro sebe. Vydal jsem se do kopce, k majáku (BTW maják se litevsky řekne „švyturys“, což je taky značka největšího pivovaru v zemi). Ale, nemohl jsem najít správnou odbočku (u pošty doprava, pak doleva jsem u majáku) a tak jsem s mapkou v ruce sjezdil skoro celou vesnici, než jsem tu správnou cestu našel. Nahoře u majáku jsem vozítko nechal unattended (což se nesmí) a odešel vyzvednout keš. Pak jsem požádal slečnu sedící na lavičce, aby mne s vozítkem vyfotila. To udělal snad čtyřikrát. Do půjčovny jsem se vrátil akorát na čas, zaplatil 50 Lt a dokončil obhlídku přístavu. Pak už jsem jen koupil mlíko a buchty na zítřek, giru na dnešek a přes zbývající dvě keše jsem došel do kempíku, kde jsem odolal touze jít hned spinkat a napsal jsem pro své věrné čtenáře tento zápisek.

Dobrou noc!

P.S. Zapomněl jsem se s vámi podělit - Když jsem přišel do kempu, nemohl jseem najít klíče od auta. Hledám, hledám a klíče nikde. Najednou koukám, že auto je odemčené a klíče v zámku od kufru... Nic nechybělo, ani to moje auto nikdo nechtěl...