Tož, i když jsem usínal až kolem druhé v noci, vzbudil jsem se za deset devět, celkem čilý; spát se mi už nechtělo. A o prosím nad ránem pršelo a bylo zataženo – zjevně nízký tlak. Asi je to tou fyzickou aktivitou – člověk pak dobře spí. Posnídal jsem buchty, co jsem si koupil včera (ta co jsem myslel, že bude tvarohová, obsahovala jen vzoreček červené marmelády).
Už během snídaně začal boj s publikací tras. Tentokrát nebyl až takový problém s internetem, jako spíš s objemem dat a nedostatečnými prostředky počítače. Nakonec se mi během hodiny podařilo vypublikovat dvě trasy, s třetí jsem se mordoval aždo té doby, než mi ve 12:20 vypršelo spojení k internetu. Vypnul jsem počítač a ve 12:25 jsem opouštěl kemp (během čekání na dokončení akcí jsem totiž po kouscích balil). Nejprve jsem jel do dědiny, koupit trochu jídla a hlavně baterky – jako už loni, v Holancku, moje rychlonabíječka začala stávkovat a nenabíjí. Potvora. Doma dobíjí v pohodě – asi nesnáší cestování.
Koupil jsem si dva pirohy su grybais a su vištietona (s houbama a s kuřetem). Ty musím přivézt, doufám, že na to nezapomenu a že přežijí cestu. Tyhle dva jsem snědl k obědu, zatímco jsem jel na pláž, kterou jsem objevil včera na cyklovýletě. Zaskákal jsem si ve vlnách, umyl jsem se (Proč se ráno sprchovat, když s můžu vyráchat v moři, žjo? Stejně jsem to udělal už včera.), a vyrazil dosbírat zbývající keše na kose. První dvě – Maják u Juodtarnés a kamenná hlava na paměť sovětských vojáků zabitých zbaběle ustupujícími fašisty – šly snadno. Pak ale přišel Les u Smyltiné. Nápověda říkala “v díře”. Na cílových souřadnicích díra byla, velká jako hrobeček, ale nic v ní. Prohledal jsem asi 30ti metrový perimetr, prolezl cca 10 dalších jam, ale nic. První DNF na kuronské kose. :-( Ale procházka to byla pěkná. Les jak z ruskýho filmu; útlý stromky, dole hustá tráva, ale keš žádná.
Zbývaly ještě dvě – Muzeum moře a Vlnolam – obě na samém konci poloostrova. Když už jsem šel půl kilometru k Vlnolamu, nedalo mi to, abych si neprošel kilometr dlouhý titulní objekt. Už nějakou dobu se dělalo pěkně, mraky mizely a sluničko hezky svítilo. Až pak jsem se vydal hledat keš, jejíž hint “díra u železného sloupu pod keři” si koncem května pochvaloval nějaký kaliforňák. Prolezl jsem křoviska křížem krážem a dal zapravdu ostatním logům, že místo je – doslova – zasrané. A keš jsem zase nenašel. To mne teda hodně mrzelo, protože to byla keš tak třicet metrů od pláže a já s sebou až od Pálavských jezer vezu TB Plážová vietnamka, který chce někam na pláž. No, co se dá dělat – skončil u mořské muzea. Během těch pětisetmetrů mezi oběma kešemi se začalo zatahovat, z dáli se ozývalo temné hřmění a u keše začínalo krápat. Než jsem došel k autu, už poprchávalo, tak tak jsem stihl vyfotit venku vystavené lodě, nasedl jsem do auta a už pršelo. Když jsem dojel do přístavu, už lilo. Na přívozu jsem z auta ani nevylézal.
Tady se mi splnilo malé přání – když jsem jen “tam” a chtěli po mě 40 Lt, zdálo se mi to moc říkal jsem si, že by to mohlo být za obě cesty. A opravdu, při cestě “zpět” nikdo žádné peníze nevybíral.
To už bylo tři čtvrtě na osm. Bylo zřejmé, že dnes už nestihnu ani raketovou základnu, ani vrch křížů u Šavle. A tak jsem si cestou řekl, že bych si mohl navečer odlovit aspoň nějakou keš v Lotyšsku (bylo to v tu chvíli cca 42 km). Zadal jsem tedy jednu pěknou a blízkou – Maják v Pape – do navigace a jel jsem. Cesta vedla přes Palangu – nejživější litevské přímořské letovisko. Už několik kilometrů před městem postávala u kraje cesty auta či jen prostě s lidé s cedulemi “pronájem bytu” či “pronájem apartmánu”, obvykle litevsky, rusky a anglicky. Většina těch lidí vypadala tak uboze a zoufale, že by si od nich člověk něco pronajal leda tak z lítosti. Bylo to vlastně první potvrzení toho, co říkala paní ve vilniuské botanické zahradě “my bjédnyje”. Brr, nepříjemný pohled. byl jsm rád, že bylo město za mnou.
Tak jak se počasí mezi Klajpedou a Palangou zlepšovalo, s blížícím se Lotyšskem se zase horšilo. Zase déšť a hřmění. Bylo kolem půl deváté a šero jak o půl jedenácté… Řekl jsem si “Kdepak keš, najdu v Lotyšsku první kemp, postavím stan, uvařím večeři a počkám do rána.” I když se kousek před Pape počasí zase trochu zlepšilo, udělal jsem tak. Teda změnil jsem “první” na “první slušný”. Do Pape se jede po neasfaltované cestě a kus za vesnicí je asi nejhezší kemp, jaký jsem na tomhle výletě viděl. Kídek, zelený trávník, piknikové stolky, uprostřed koupelna a záchody (a to lepší, než v Nidě), idylka. tedy až na komáry.
Zastavil jsem, jdu do recepce a už je tu milá paní, říkám, že bych tu chtěl jednu noc zůstat, ale nemám laty. A jestli by vzala euru (oj, oj), jinak už mám jen lity (výborně). Na paní bylo vidět, že anglicky umí jen trošku, tak jsem jí nabídnul roštinu a už to bylo lepší. Vypočetla mi cenu 4,50 Lat, což vyšlo na 22,50 Lt (171 Kč), což je druhá nejnižší cena za celý výlet (20 Zł v Lodži, jinak Vilnius 37 Lt, Kaunas 44 Lt a Nida 59 Lt). A to se mi tento kemp líbí nejvíc. Ukázala mi, kde se meje a tak, že elektřina je v těch krabicích na sloupech a ať zajedu kam chci. A že k moři je to 100 m. Na odchodu jsem se ještě paní¨zeptal, jestli neví, jaké bude zítra počasí. A paní říká: “Oj, búdět grazá. Užé nóčju i závtra tóže.” No to mne teda nepotěšilo…
A začalo krápat, tak jsem jsem rychle stavěl stan, už pršelo, tak rychle natáhnout tropiko a naházet dovnitř věci, vnitřní stan jsem na tyče natáhl až zevnitř. Zatímco jsem vařil brkaši, bušil na stan pěkný slejvák. Ale kolem desáté se uklidnil, pršet přestalo a párky jsem už uvařil venku. Pak jsem zavřel, povečeřel a přitom zabíjel komáry. Teď, zatímco píšu, je jich vevnitř už jen pár, ty postupně taky zbiju. Ale venku, za plátěnými stěnami to bzučí jako v úle…
Dobrou noc!
Žádné komentáře:
Okomentovat