Předpovědi, která paní kempová slyšela se naštěstí nevyplnily. Déšť, který skončil v deset večer byl poslední. Komáři, kteří nalezli mezi tropiko a vnitřní stan nepřestávali bzučet a tak jsem se vylézt neodvážil, až ráno. A ráno bylo celkem hezky, sice zataženo, ale příjemně.
Po snídani jsem se, místo sprchování, vykoupal v moři a vyrazil jsem, posbírat nějaké keše v Lotyšsku. “První byla u majáku v Pape. ape je dost vylidněná vesnička, která až do války byla významnou rybářskou vsí. Maják jen jen železná stožárovitá konstrukce a hned vedle ní je železobetonová napodobenina kapličky nebo čeho. Čertví k čemu to sloužilo, ale co to posuny písku nebo nějaká řádská bouře vychýlily s kolmice, používají to lidé k tomu, k čemu používají všechny skrytější zákoutí. A tady někdo ukryl keš…
Další keš byla na ptačí pozorovatelně u bažinatého jezera Pape. To je pěkná dřevěná věžovitá stavba o dvou patrech. V druhém patře je místnůstka, ochoz kolem a má tam být keš. Ta je ve skutečnosti o patro výš. Je potřeba otevřít okno místnůstky, vylézt na zábradlí ochozu, stoupnout do okna a najít ji na střeše místnůstky, pod střechou věže. Po pravdě to bylo bezpečnější, než cesta po prkenné cestě k věži, páč prkna byla po včerejších deštích tak slizká, že se mi v jednu chvíli málem rozjely nohy, jak tomu prasátku na ledu ve známém videoklipu.
Pak jsem šel pro keš k radaru litevské armády. Radar je vysoko (37 m) na duně, v lese. Nikde nikdo. Mezi radarem a keší se táhnou zákopy s okopy, nejspíš ještě sovětské. A v jednom z těch okopů je keš. Pohodička.
Další keš je u staré strážní věže. To je zase železná stavba, jako stožár vysokého napětí, ale vysoká jen asi 20 m. Keš je až nahoře, kam vedlo pěti (nebo šesti?) dílné schodiště. No každopádně, dnes druhý a třetí díl chybějí a tato dvě patra je potřeba překonat po konstrukci věže. Nahoře je potřeba dávat pozor na podlahu, sice tam stále je, ale asi tam už být nechce. Zatím drží, ale už se chystá… Sluníčko svítilo jak v létě a protože to vypadalo, že už moře hned tak neuvidím, zase jsem se hodinu cachtal ve vlnách. :-)
Pak jsem chtěl ještě vyzvednout keš na nejzápadnějším místě Lotyšska. Měla být pod pařezem, ale nebyla. Jak jsem ji hledal, přišel člověk v plavkách a zvídavě mne pozoroval. Tož jsem se ho zeptal, jestli něco neví. A on, že ne, a co že by měl vědět. No, nebyl to kačer, fakt nic nevěděl. Byl z Litvy a přijeli se tam s rodinou koupat.
Pak už jsem jel zpátky na Litvu. Času už bylo málo a naděje na prohlídku raketové základny jsem se už téměř vzdal (poslední v 18:00), ale co kdyby, že? Jak jsem se blížil k Litvě, obloha se zatahovala, zatahovala a už pršelo. A pršelo furt, tak jsem vynechal jsem i Žmuďskou kalvárii a jel jsem dál, na Šavle. Cestou na mne padal spánek, ten déšť, že jo, nízkej tlak, únava ze skákání ve vlnách a topící topení v autě k tomu. Tak jsem zastavil a tak půl hodiny, možná dýl jsem za volantem podřimoval. mezitím přestalo pršet a když jsem pak dojel do Šavlí, kde je kousek Hora křížů, už zase svítilo sluníčko. Ale byla kosa, tak jsem si vzal (poprvé) mikinu.
Zdálky Hora křížů (Kryžiu Kalnas) nevypadá nic moc. Je to jen takový hrbek – že jo, kde by se na Litvě vzala hora, že? Člověk si říká, že pověst zase přeháněla. Ale když přijdete blíž a vlastně přímo k ní, resp. na ní, je to jiné. Takové spousty křížů a křížků! Tak na husto, kříže pověšené na křížích a na stromech, růžence (s křížky, že). Železné, hliníkové, plastové, ze špejlí, ale hlavně dřevěné. Některé úplně nové, jiné staré, už trouchnivějící. Kříže třímetrové i pěticentimetrové. Od litevské policie či Kazimíra z nějaké dědiny. Od poutníků z Gdaňska, Katovic, Salzburku či Prostějova. A taky od papeže. No, je to působivé. A je asi dobré přijít kolem deváté, ne proto, že je parkoviště zadarmo, že je tu jen pár lidí (někteří si nesou nový křížek s kovovým bodcem) a působí na vás víc místo samo, než zástupy lidí.
No a pak bylo po deváté a já rychle vyrazil hledat kemp. V Šavlích jsem koupil jídlo pro sebe i pro auto a něco po desáté jsem byl v Kurnevétai. Je tam moc hezký kempík na kraji zámeckého parku (zámek tam není, vyhořel v roce 1919). Roubená chalupa s moderní kuchyní, varnou deskou, dvoudílnou lednicí, sprchy, záchody vše jak nové. Po zavolání na číslo za okénkem přijela paní nebo slečna, vzala si 35 Lt, dala mi čip a já si mohl postavit stan, najíst se a usnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat